Kdy může být český obchodník žalován v zahraničí?

V souvislosti s rozvojem přeshraničních prodejů, roste i počet potencionálních sporných situací mezi českými obchodníky na straně jedné a zahraničními spotřebiteli na straně druhé. I z těchto důvodů může být zajímavé se blíže zabývat právní úpravou příslušnosti soudů v rámci Evropské unie, konkrétně pak předpoklady, za kterých může být český obchodník žalován v některém z jiných členských států Evropské unie.

Tuto problematiku upravuje primárně nařízení evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. nařízení Brusel I) , jež vstoupilo v účinnost dne 15/1/2015 . Toto nařízení nahradilo původní nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které upravovalo stejnou problematiku (a to velmi podobně). Ustanovení tohoto nařízení byla předmětem řady výkladů Soudního dvora EU.

Ustanovení čl. 18 výše nařízení Brusel I stanoví, že „spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi (obchodníkovi) buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner sídlo, nebo, bez ohledu na sídlo druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“ Toto však platí pouze v případě, že je splněn předpoklad uvedený v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení, tedy že smlouva byla uzavřena „s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště“ (to znamená případ, kdy má český obchodní v zahraničí pobočku), „nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát … zaměřuje…“. Z tohoto ustanovení plyne, že aby mohl být český obchodník žalován v jiném členském státě EU, postačuje k tomu skutečnost, že se činnost českého obchodníka na území takového členského státu zaměřuje.

Otázka výkladu toho, kdy se činnost obchodníka na území určitého členského státu zaměřuje, byla předmětem řady rozhodnutí Soudního dvora EU (dříve Evropský soudní dvůr). Tato rozhodnutí pak poskytují určitý návod pro praxi.

Ve spojených věcech Peter Pammer v. Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG (C-585/08) a Hotel Alpenhof GesmbH v. Oliver Heller (C-144/09) Soudní dvůr EU judikoval, že pro posouzení předmětné otázky „je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy se spotřebitelem … a z celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.“ Dále soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „následující skutečnosti, jejichž výčet není taxativní, mohou představovat indicie umožňující se domnívat, že činnost podnikatele je zaměřena na členský stát bydliště spotřebitele: mezinárodní povaha činnosti, popis cesty do sídla podnikatele s počátkem v jiných členských státech, použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo, s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce, uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím, vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku podnikatele nebo jeho zprostředkovatele, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, a uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech. Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje. Stejně je tomu v případě uvedení elektronické adresy, jakož i dalších kontaktních údajů nebo v případě využití jazyka nebo měny, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo.“

Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 6. září 2012 ve věci Daniela Mühlleitner v. Ahmad Yusufi and Wadat Yusufi (C 190/11) zaujal výklad, že se nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku. To znamená, že ani skutečnost, že zahraniční spotřebitel přicestuje do České republiky a uzavře smlouvu s českým podnikatelem v jeho provozovně na území České republiky, zcela nevylučuje situaci, aby byl takový český podnikatel žalován v zahraničí (v místě bydliště spotřebitele), za předpokladu se při své podnikatelské činnosti na takový členský stát „zaměřuje“.

Ve věci Lokman Emrek vs. Vlado Sabranovic (C-218/12) pak Soudní dvůr EU konstatoval, že pro konstatování, že se obchodník na území určitého jiného členského státu zaměřuje, se nevyžaduje existence „příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností.“ Zde se jednalo o případ, kdy zákazník uzavřel písemnou smlouvu s obchodníkem v sídle obchodníka, aniž by věděl, že se obchodník na internetu zaměřuje i na domovskou zemi spotřebitele.

Je tedy možné konstatovat, že pokud český obchodní uzavře smlouvu se spotřebitelem z jiného členského státu EU, může být v tomto jiném členském státě takovým spotřebitelem v řadě případů i žalován.

Josef Aujezdský

Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 4/2015 určený členům tohoto spolku.

16.05.2017
autor: Josef Aujezdský