Kopírování obsahu webové stránky

V poslední době je možné se v praxi velice často setkat s případy, kdy dochází ke kopírování nejrůznějších částí cizích webových stránek, přičemž zkopírované materiály jsou pak použity k propagačním účelům jiného subjektu. Nejčastěji se jedná o kopírování fotografií, grafických prvků, textů či celých databází informací vytvořených jiným subjektem. Osoby, které jsou tímto jednáním postiženy, si pak nejsou zcela jisty jeho právním posouzením. Pro náležité právní posouzení tohoto jednání je důležitý zejména charakter informací, které jsou kopírovány, a vzájemné postavení dotčených subjektů v hospodářské soutěži.

V případě, že bez souhlasu nositele práv dochází ke kopírování fotografií nebo grafických děl, bude se jednat o zásah do autorského práva. V souladu s ustanovením § 2 odst. 2 autorského zákona (a v souladu s komunitárním právem) jsou fotografie a díla vyjádřené postupem podobným fotografii, jež jsou původní v tom smyslu, že se jedná o autorův vlastní duševním výtvor, chráněny jako dílo fotografické. K užití díla chráněného autorským zákonem může dojít pouze se souhlasem autora nebo na základě zákona. Pokud dochází ke kopírování textů z webové stránky, je pro uplatňování případných autorskoprávních nároků nutné posoudit, zda-li předmětné texty splňují předpoklady pro ochranu autorským právem.

V případě, že dochází ke kopírování celých databází informací (např. nabídek prodeje nemovitostí, nabídek zájezdů, seznamu provozovatelů restauračních zařízení apod.) může se jednat o zásah do tzv. zvláštního práva pořizovatele databáze. Zvláštní právo pořizovatele databáze je v návaznosti na legislativu Evropských společenství chráněno ustanoveními § 88 a násl. autorského zákona. Podle § 90 odst. 1 autorského zákona má pořizovatel databáze výhradní právo na vytěžování nebo na zužitkování celého obsahu databáze nebo její kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části a právo udělit jinému oprávnění k výkonu tohoto práva (licenci). Bez udělení takového oprávnění se jedná o zásah do zvláštního práva pořizovatele databáze. Nároky při zásahu do zvláštního práva pořizovatele databáze jsou stejné jako v případě zásahu do autorského práva.

Nejširší právní ochranu proti zmiňovaným případům kopírování cizího obsahu poskytují ustanovení o nekalé soutěži dle § 44 a násl. obchodního zákoníku. Pro jakékoliv nároky z nekalé soutěže je však nezbytné, aby dotčené subjekty byly soutěžiteli v hospodářské soutěži. Tato podmínka není v případě zásahů do autorského práva či zásahu do zvláštního práva pořizovatele databáze vyžadována. V případě využívání cizího úsilí pro dosažení vlastního prospěchu se tak může jednat „o jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu“ jinému soutěžiteli ve smyslu obecné klauzule nekalé soutěže dle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku.

Kopírování obsahu webové stránky však samozřejmě může znamenat i jiné protiprávní jednání (např. zásah do práv k ochranné známce). Nejširší rozsah právních nároků vůči škůdci poskytuje autorský zákon, a to, jak již bylo uvedeno, v případech zásahu do autorského práva či zásahu do zvláštního práva pořizovatele databáze.

V případě zásahu do autorského práva jsou nároky poškozeného subjektu širší, než je tomu v případě nároků z titulu nekalé soutěže. Jednotlivá oprávnění osoby, do jejichž autorských práv bylo zasaženo, jsou podrobněji specifikována v ustanovení § 40 odst. 1 autorského zákona. Obecně lze uvést, že pro praxi jsou nejdůležitější nároky zdržovací (zákaz určitého jednání), nárok na náhradu škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Zajímavá může být v některých případech také možnost uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl.

Velice zajímavá je z pohledu poškozeného právní úprava nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona zakotvuje, že „Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.“ Nositelům práv k předmětům chráněným autorským právem (fotografie, texty, databáze) tak právní řád poskytuje poměrně silnou ochranu v podobě právní domněnky bezdůvodného obohacení jako dvojnásobku obvyklé odměny. Kupříkladu oproti nárokům z nekalé soutěže nemusí žalobce v takovém případě vůbec prokazovat vznik škody.

V případech, kdy k jednání dochází v prostředí internetu, je ze strany poškozeného vhodné vždy nejdříve zajistit existující důkazy (následně může dojít k jejich odstranění). Pro zajištění důkazů v prostředí internetu je možné využít institutu osvědčení skutkových dějů ve formě notářského (exekutorského) zápisu. V případě potřeby prokazování autorství pak mohou být důležité zdrojové soubory konkrétního díla apod. Jako určitá forma prevence je pak používáno umísťování nejrůznějších ochranných prvků ze strany nositelů práv do autorských děl (časté je to u fotografií, kartografických děl).

V případě, že se poškozený rozhodne vůči zásahům do svých práv ohradit, bývá v praxi nejčastějším prvním krokem zaslání zprávy protistraně s výzvou k odstranění protiprávního stavu a případně s uplatněním dalších nároků. Pokud nedojde k uspokojivému mimosoudnímu vyřešení celé záležitosti, zbývá poškozenému pouze možnost (v případě, že se nechce s nastalou situací smířit), aby se svými nároky obrátil na soud, a to podáním žaloby. V takové žalobě je nutné vylíčit nároky, které žalobce uplatňuje – čeho se chce tedy žalobce soudním řízení domoci. Žalobu by měla samozřejmě připravovat kompetentní osoba.

V souvislosti se soudním vymáhání nároků je vhodné zmínit i možnost subjektu, do jehož práv bylo zasaženo, podat návrh na vydání tzv. předběžného opatření (jak před samotným řízení tak i v jeho průběhu). V tomto návrhu je stejně jako v žalobě možné se domáhat zdržení určitého jednání ze strany škůdce. Výhodou je, že o návrhu na nařízení předběžné opatření musí soud rozhodnout do 7 dnů poté, co byl podán. Rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření je závazné a vykonatelné, avšak má pouze provizorní povahu, do té doby, dokud nebude věc pravomocně rozsouzena. V souvislosti s institutem předběžného opatření je však možné zmínit povinnost navrhovatele uhradit tzv. jistotu k „zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením“. Tato jistota činí v obchodních věcech 100.000,- Kč. Nejedná se tedy o žádnou sankci, náhradu nákladů řízení či poplatek, nýbrž o složení určité částky soudu, která je po skončení řízení navrhovateli vrácena - pokud nedošlo ke vzniku škody na straně žalovaného. Nicméně řízení o konečném rozhodnutí ve věci může probíhat poměrně dlouho a předmětné prostředky jsou celou dobu vázány u soudu.

25.06.2008
autor: Josef Aujezdský