Články
Právo IT
Sdílet

Přístup ke zdrojovému kódu počítačového programu

11. 4. 2014
5 minuty čtení

U článků zabývajících se právní problematikou související s počítačovými programy se často objevují dotazy ohledně přístupu ke zdrojovým kódům ze strany „nabyvatele“ software. Předmětná otázka pak hraje důležitou roli také v praxi, a to jak v ekonomickém vztahu vývojářské společnosti k jejím klientům, tak i v okamžiku ukončení dlouhodobější spolupráce při zajišťování software na zakázku.

Předem nutno zmínit, že právo na zpřístupnění zdrojového kódu počítačového programu je v tomto příspěvku myšleno jako relativní (tedy jako případné oprávnění osoby, která uhrazuje cenu za software, případně jako oprávnění osoby, která software nabývá bezúplatně) a nikoliv ve smyslu povinnosti zveřejnit zdrojový kód počítačového programu neurčitému okruhu osob tak, jak je tento požadavek obsažen v některých free software a Open Source licenčních podmínkách.

Žádné potíže z právního pohledu nenastávají, pokud je problematika předání či nepředání zdrojového kódu výslovně upravena ve smlouvě mezi zúčastněnými subjekty, resp. ve smluvních podmínkách. Ať už se jedná o licenční smlouvu, smlouvu o dílo či například některou z pracovněprávních smluv, je tato otázka plně v dispozici smluvních stran. Záležitosti ohledně přístupu ke zdrojovým kódům počítačového programu řeší například poměrně jasně některé free software a Open Source licenční podmínky, kde je tato problematika prakticky pojmovým znakem. Výslovnou úpravu ve smlouvě lze tak v každém případě doporučit jako prevenci před případnými budoucími spory mezi smluvními stranami.

Pokud problematika předání zdrojového kódu počítačového programu není stranami ve smlouvě výslovně upravena, jedná se o situaci složitější a při určování práv a povinností účastníků smlouvy ve vztahu ke zdrojovému kódu je nutné vycházet z ustanovení právního řádu a z účelu samotné smlouvy. V této souvislosti je nutné zmínit, že žádný právní předpis (včetně autorského zákona) zmiňovanou problematiku žádným způsobem výslovně neupravuje. Dále je pak vhodné uvést, že v tuto chvíli nám není známo žádné soudní rozhodnutí českých soudů ohledně této problematiky.

Při určování práv a povinností smluvních stran ohledně zdrojového kódu je nutno vzít v potaz zejména právní vztah k předmětnému počítačovému programu, tedy zda-li je například objednatel vykonavatelem majetkových práv k počítačovému programu či zda-li se jedná o nabyvatele počítačového programu na základě licenční smlouvy (uživatele). Otázkou, kdy je objednatel ze smlouvy o dílo vykonavatelem majetkových práv k počítačovému programu a kdy nikoliv, jsme se zabývali v tomto článku.

V běžné praxi z hlediska kvantitativního převažuje samozřejmě poskytování software koncovým uživatelům na základě licenční smlouvy. Jedná se o masovou distribuci krabicového software, zpřístupnění počítačového programu na internetu apod. V tomto případě poskytovatel poskytuje koncovému uživateli oprávnění k výkonu práva počítačový program užít (licenci), a to v rozsahu a způsoby stanovenými v licenční smlouvě (licenčních podmínkách). Nabyvatel v tomto případě nabývá pouze ta oprávnění, která jsou přímo uvedena ve smlouvě nebo která jsou nutná k dosažení účelu smlouvy. Pokud je mu počítačový program poskytnut pouze ve formě spustitelného souboru, nemá nabyvatel právo se na poskytovateli domáhat zpřístupnění zdrojového kódu (čemuž odpovídá i současná běžná praxe v oblasti „proprietárního“ software). Jak již bylo uvedeno výše, toto samozřejmě platí pouze za předpokladu, že v samotném licenčním ujednání není výslovně stanoveno jinak (jak je tomu v případě free software a Open Source software).

V této souvislosti je ještě vhodné zmínit, že skutečnost, že nabyvatel není v tomto případě oprávněn se domáhat zpřístupnění zdrojového kódu, nemá vliv na jeho zákonná práva jako uživatele počítačového programu ve smyslu § 66 autorského zákona (pokud je možné je prakticky realizovat). I v tomto případě tedy kupříkladu platí, že „do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba fungování počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při zavedení, uložení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu…“

U větších zakázek, kdy licenční smlouva je výsledkem individuálního jednání mezi výrobcem software a nabyvatelem, je možné, že licenční smlouva opravňuje nabyvatele k tomu, aby poskytovaný počítačový program měnil či překládal (§ 51 autorského zákona), a to buď samostatně či za pomoci jiných osob. Pokud v takovémto případě licenční smlouva výjimečně zpřístupnění zdrojového kódu počítačového programu výslovně nezmiňuje, máme za to, že takovéto zpřístupnění zdrojového kódu nabyvateli je předpokladem realizace jeho práv a naplnění účelu smlouvy a poskytovatel je tedy povinen mu zdrojový kód poskytnout.

Zcela odlišným případem od licenčního vztahu je situace, kdy vykonavatelem majetkových práv k počítačovému programu je objednatel na základě smlouvy o dílo (resp. zaměstnavatel z pracovněprávního vztahu). Důležitý ve vztahu k našemu případu je zde zejména rozsah práv vykonavatele majetkových práv k počítačovému programu. Tato práva jsou zmiňována kupříkladu v ustanovení § 58 odst. 4 autorského zákona – „Vykonává-li zaměstnavatel majetková práva k zaměstnaneckému dílu (pozn. v našem případě počítačovému programu), má se za to, že autor svolil ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem, ledaže je sjednáno jinak.“ A také v § 58 odst. 5 autorského zákona „Není-li sjednáno jinak, má se za to, že autor udělil zaměstnavateli svolení k dokončení svého nehotového zaměstnaneckého díla pro případ, že bude přes výzvu k dodatečnému plnění v prodlení s vytvořením zaměstnaneckého díla, anebo zanikne-li jeho závazek dokončit takové dílo smrtí nebo pro nemožnost plnění.“ Výše uvedená ustanovení autorského zákona se vztahují i na objednatele ze smlouvy o dílo v případě, že je vykonavatelem majetkových práv k software ve smyslu § 58 odst. 7 autorského zákona (za předpokladu, že není výslovně sjednáno jinak).

Výkon majetkových práv tedy předpokládá možnost poměrně rozsáhlé dispozice se software a aby mohl vykonavatel majetkových práv tato svá práva řádně uplatňovat je logicky nezbytné, aby měl přístup ke zdrojovému kódu počítačového programu. Z výše uvedených oprávnění vykonavatele majetkových práv k počítačovému programu (včetně provádění jeho změn) lze tedy usuzovat, že vykonavatel majetkových práv je oprávněn požadovat na autorovi (resp. na postupiteli výkonu majetkových autorských práv) zpřístupnění zdrojového kódu pro realizaci těchto práv.

Od výše uvedené (hmotně)právní situace je samozřejmě nutné odlišovat stav faktický, kdy např. zhotovitel odmítá objednateli zdrojový kód zpřístupnit, přestože je objednatel vykonavatelem majetkových práv k software. V této souvislosti je logicky důležitý i poměr mezi rychlostí vývoje v oblasti software a operativností českého justičního systému. Nicméně otázka případného zdlouhavého vymáhání nároků oprávněné osoby nic nemění na případné možnosti se kromě samotného zpřístupnění zdrojového kódu domáhat i náhrady škody vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti. I z těchto důvodů je tedy vhodné koncipovat smluvní vztah vždy tak, aby se případným sporům v maximální míře předešlo.

Vstupte

K dalšímu čtení

Právo IT

Rozhodnutí ve věci C‑311/18 – Schrems II – předávání osobních údajů do USA

21. 8. 2022

>
Právo IT

Modernizační směrnice – on-line platformy

8. 6. 2022

>