Zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání

Dnem 1. června 2010 vstoupil v platnost zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání). Přijetí tohoto zákona si vyžádala nutnost transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES o audiovizuálních mediálních službách. Evropské orgány si přitom vzaly za cíl usnadnit vznik jednotného informačního prostoru pro všechny audiovizuální mediální služby, tedy jak pro služby televizního vysílání, označované jako lineární služby, tak pro audiovizuální mediální služby na vyžádání, označené jako nelineární služby. Dosavadní právní úprava směrnicí Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES, totiž byla ve vztahu k současné situaci zastaralá, jelikož upravovala pouze provozování televizního vysílání, nikoli už rychle se rozvíjející audiovizuální mediální služby na vyžádání (on-line video).

Co je účelem této nové právní regulace? Zákon má zajistit poskytovatelům audiovizuálních mediálních služeb technologicky neutrální způsob regulace a rovné podmínky soutěže, tedy přístup, který nebude činit rozdíl mezi různými platformami pro dodávku podobného audiovizuálního mediálního obsahu, nicméně zohlední rozdílnou povahu lineárních a nelineárních služeb (tedy rozdílnou povahu audiovizuálních mediálních služeb a televizního vysílání). Nová právní úprava se týká oblastí regulace obsahu šířeného elektronickými prostředky a částečně také televizního vysílání v případě poskytování krátkých zpravodajských výňatků z přenosu událostí, které jsou předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti.

Pro představu je nutné uvést, že za audiovizuální mediální služby se považuje služba informační společnosti, jejímž hlavním cílem je poskytování pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání, a která umožňuje sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem audiovizuální mediální služby na vyžádání. Rozdíl mezi těmito službami a televizním vysíláním tedy spočívá především v rozdílné míře svobody výběru pořadů a kontroly obsahu ze strany příjemce služby, avšak na druhou stranu mají s televizním vysíláním společné to, že jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti a mohly by na ni mít jasný dopad.

Jinak řečeno, zákon o audiovizuálních mediálních službách zavádí regulaci a podmínky poskytování komerčních videoslužeb na internetu, a to regulaci webových stránek obsahující videa, jejichž provozovatel je provozuje jako placenou službu či weby, které jsou sice volně přístupné, ale provozovatel na nich prodává reklamní prostor, a zároveň jejich obsah plní redakce, za kterou nese provozovatel odpovědnost, a dále je obsah webu strukturovaný. Zákon tak staví na stejnou úroveň provozovatele klasických televizních stanic s provozovateli videoportálů na internetu či například domácích videopůjčoven, a to ať už fungují na bázi digitální televize přes internetový protokol, nebo přímo přes web. Pro příklad uveďme, že zákon například stanoví pravidla pro reklamu na webových stránkách (nesmí se propagovat cigarety a jiné tabákové výrobky, výrazná omezení se týkají reklamy zaměřené na děti, apod.). Právní úprava tohoto zákona se přitom vztahuje pouze na poskytovatele audiovizuální mediální služby se sídlem v České republice, případně na ty poskytovatele, kteří sice sídlo v tuzemsku nemají, ale přes Českou republiku technicky dopravují službu ke svým zákazníkům.

Podle nové právní úpravy poskytování audiovizuálních mediálních služeb není podmíněno získáním licence ani registrace. Zákon upravuje pouze povinnost poskytovatele této služby oznámit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání ve stanovené lhůtě některé údaje o své službě s tím, že Rada povede evidenci poskytovatelů těchto služeb. Poskytovatel zaregistrovaný u Rady pak musí počítat s tím, že Rada je oprávněna namátkově kontrolovat jeho produkci a dodržování zákona. V případě porušení zákona může Rada uložit provozovateli pokutu až do výše dvou milionů korun.

Zákon zavádí a definuje pojem „audiovizuálního obchodního sdělení” a zároveň umožňuje využití institutu umístění produktu jako zvláštní formy audiovizuálního obchodního sdělení. Zákon také nově umožňuje sponzorovat nejen jednotlivé pořady, nýbrž i audiovizuální mediální službu, tj. televizní vysílání nebo audiovizuální mediální službu na vyžádání, jako celek.

Závěrem uvádíme, že zákon nově zavádí i takzvaný „product placement“, kdy za splnění taxativně vymezených podmínek zákonem se umožňuje umístění konkrétního výrobku nebo značky do děje pořadu, a to jak pro oblast tvorby televizních pořadů, tak pořadů určených pro audiovizuální mediální služby na vyžádání využití.

20.09.2012
autor: Denisa Diepoldová