Články
Právo IT
Sdílet

Odpovědnost za vady software

11. 4. 2014
7 minuty čtení

Přestože chyby software mohou uživatelům i celé ekonomice způsobovat značné škody, není tato problematika českou právní teorií ani praxí doposud příliš reflektována. Často jsou pak kladeny otázky, jak je to s odpovědností distributora software za tyto vady a za škodu vzniklou v důsledku těchto vad.

Předem je vhodné uvést, že v právní teorii jsou rozlišovány vady faktické a vady právní. Příkladem vad faktických je nefunkčnost zakoupeného zboží, příkladem vady právní je skutečnost, že jsem se nestal vlastníkem zakoupené věci, přestože věc funguje bezvadně. Ve svém důsledku je však vada faktická vždy i vadou právní, neboť například skutečnost, že má věc vady, znamená porušení závazku prodávajícího dodat věc bez vad. Vznik odpovědnosti za vady pak může mít ve svém důsledku za následek také vznik odpovědnosti za škodu (nefunkční technické zařízení znemožní provoz podniku, a podnikateli tak vznikne škoda apod.).

V tomto příspěvku nebudou blíže rozváděny aspekty související s právními vadami software (např. případ, kdy poskytovatel není oprávněn poskytnout licenci k software apod.), ale zaměříme se na otázky související s faktickými vadami počítačových programů. V oblasti právních vztahů k software je právní situace komplikovanější než u prodeje hmotných věcí. Na rozdíl od odpovědnosti za vady věci totiž nenalezneme v českém právním řádu žádnou zvláštní právní úpravu vztahující se k odpovědnosti poskytovatele licence za faktické vady sekundárního předmětu licenční smlouvy – např. za vady počítačového programu, mapy, zvukového záznamu. Přednostně je tedy vždy vhodné se zabývat smluvní úpravou této problematiky mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence.

Praktickým problémem v oblasti počítačových programů je však okolnost, že smluvní ujednání (zejména standardizované licenční podmínky) často vůbec neobsahují specifikaci počítačového programu (včetně jeho funkcionality), který je v konkrétním případě licencován. S ohledem na způsob používání standardizovaných licenčních podmínek v praxi je toto „logické“, nicméně smluvní ujednání mezi poskytovatelem a nabyvatelem tak ve většině případů vůbec výslovně nevymezuje vlastnosti (funkcionalitu) programu (jako sekundárního předmětu právního vztahu). Otázku platnosti takových ujednání ponecháváme stranou. Pouze je možné konstatovat, že prokazování toho, jaké užitné vlastnosti měl software v těchto případech mít, pak může být velice obtížné.

Standardizované licenční podmínky k počítačovým programům ve většině případů obsahují určitou úpravu problematiky odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku vad software. Tradičně se jedná o ustanovení, jimiž se poskytovatel licence “zříká” jakékoliv odpovědnosti jak za vady software, tak i za škodu způsobenou tímto vadným software. Tato ustanovení inspirovaná angloamerickou právní kulturou nalezneme i v mnoha licenčních podmínkách k proprietárnímu software poskytovanému za úplatu. Platnost takových ustanovení však je sporná i v zemi jejich původu. Tato úprava pak bývá doplněna ještě o ustanovení, jež uvádějí, že v případě, že určitý právní řád neumožňuje “zřeknutí” se odpovědnosti poskytovatele, má být provedena limitace odpovědnosti poskytovatele v maximální možné míře, jakou konkrétní právní řád (rozhodné právo) umožňuje.

Je možné konstatovat, že ustanovení, jimiž se poskytovatel licence „zříká“ odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu, by měla být podle českého práva v každém jednotlivém případě neplatná pro rozpor se zákonem. Konkrétně se jedná o rozpor s kogentním ustanovením § 574 odst. 2 občanského zákoníku, jež stanoví, že “dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná”. Nabyvatel licence se tak nemůže platně vzdát svých zatím neexistujících nároků na náhradu škody apod. Tuto skutečnost pro obchodně závazkové právní vztahy pak výslovně zakotvuje ustanovení § 386 odst. 1 obchodního zákoníku: “Nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout.”

V případě, že licenční smlouva k software bude zároveň spotřebitelskou smlouvou (smlouva mezi podnikatelem jako dodavatelem a spotřebitelem), je možné vzpomenout také ustanovení § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, jež stanoví, že nepřípustná jsou zejména ta smluvní ujednání, která “vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu”. Pokud tedy licenční smlouva v oblasti spotřebitelských vztahů obsahuje takové ustanovení, kterým se poskytovatel licence „zříká“ odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, může se spotřebitel případně dovolávat jejich neplatnosti (viz § 55 odst. 2 občanského zákoníku). Skutečnost, zda se jedná o úplatné či bezúplatné poskytnutí licence k počítačovému programu, není ve výše uvedených případech rozhodná.

V licenčních podmínkách k počítačovým programům se velice často objevuje také ustanovení uvádějící, že počítačový program je poskytován „tak, jak je“ („as is“). Toto ustanovení by mohlo asociovat českou právní úpravu v ustanovení § 501 občanského zákoníku ohledně přenechání věci, „jak stojí a leží“. Toto ustanovení stanoví, že “přenechá-li se věc, jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.” Nicméně, jak již bylo správně a opakovaně judikováno Nejvyšším soudem ČR, omezení odpovědnosti za vady dle ustanovení § 501 občanského zákoníku je možné vztáhnout pouze na věci přenechávané úhrnem (vybavení restaurace) a nikoliv na předměty určené individuálně (automobil). V oblasti poskytování počítačového programu tak nelze ustanovení § 501 občanského zákoníku aplikovat a takové ujednání by mělo být posouzeno jako neplatné. Samozřejmě odlišnou situací je, pokud se obě strany domluví, že předmět má konkrétní vady.

V souvislosti se smluvní úpravou odpovědnosti za škodu je možné okrajově zmínit také otázku případného omezení výše náhrady škody v obchodních vztazích provedeného dohodou stran (včetně případného omezení výše předvídatelné škody), jež bývá právní teorií převážně připouštěno. Tuto variantu lze distributorům software pochopitelně doporučit, přičemž předpokladem platnosti takového ujednání je řádná formulace těchto otázek ve smlouvě. Jak již bylo zmiňováno výše, standardizované licenční podmínky častokráte obsahují ustanovení, jejichž účelem by měla být limitace odpovědnosti poskytovatele licence za škodu, a to v maximální možné míře dovolené rozhodným právem. S ohledem na neurčitost takovéto formulace ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku nelze dle našeho názoru takové ustanovení licenčních podmínek považovat za dostatečné tak, aby mělo v oblasti českého práva účinky.

V případech, kdy dohoda stran chybí, nebo v případech, kdy je tato dohoda neplatná (viz výše), nastupují ustanovení obecně závazných právních předpisů. Jak již bylo uvedeno, v oblasti faktických vad plnění poskytovaného na základě licenčních smluv podle autorského práva žádná speciální zákonná úprava v českém právu není. Takže zatímco v právních otázkách souvisejících s odpovědností za škodu je možno vycházet z výslovné právní úpravy a poměrně bohaté judikatury (a také mnoha odborných výkladů), je v případě odpovědnosti za vady software situace komplikovanější. V této oblasti může být otázkou, zdali lze na případy vad plnění z licenční smlouvy vztáhnout analogicky právní úpravu odpovědnosti za vady věci dle ustanovení § 499 a násl. občanského zákoníku. Tuto otázku je však možné si položit i pro případy faktických vad jakéhokoliv plnění, které není věcí ve smyslu české právní úpravy (§ 118 odst. 1 občanského zákoníku). V případě, že počítačový program bude poskytován za licenční odměnu, neměla by být dle našeho názoru analogická aplikace ustanovení upravujících odpovědnost za vady věci dle ustanovení § 499 a násl. občanského zákoníku zásadně vyloučena, a to i s ohledem na primárně užitnou funkci software. Pokud dochází k bezúplatnému poskytování licence k počítačovému programu, se však naskýtá také možnost analogie s ustanoveními o odpovědnosti za vady u darované věci dle právní úpravy darovací smlouvy (§ 629 občanského zákoníku). V souvislosti s posuzováním odpovědností za vady počítačových programů je nutné však vzít v úvahu také skutečnost, že zejména u složitějších počítačových programů nelze přes veškerou snahu objektivně dosáhnout jejich bezchybnosti, a to například i s ohledem na často nezbytné propojení s dalším software třetích osob či s různým hardware apod.

I z výše uvedeného stručného nástinu poměrně jasně vyplývá, že problematika odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou vadným software je komplexního charakteru. Významu této problematiky pro praxi však v současnosti bohužel nedopovídá stav legislativy ani právně doktrinálních poznatků. Nedostatečný zájem o tyto otázky může být způsoben také tím, že k prokazování existence vad software je ve většině případů potřeba specifických technických znalostí.

Vstupte

K dalšímu čtení

Právo IT

Rozhodnutí ve věci C‑311/18 – Schrems II – předávání osobních údajů do USA

21. 8. 2022

>
Právo IT

Modernizační směrnice – on-line platformy

8. 6. 2022

>