Jak jsme již informovali v právním oběžníku č. 4/2018 dne 3. prosince 2018 vstupuje v účinnost nové nařízení upravující problematiku tzv. geoblockingu (dále jen „nařízení“). Jak bylo z naší strany také zmiňováno, nařízení řeší primárně tři základní oblasti, a to otázku přístupu k (on-line) rozhraním elektronického obchodu, zákaz odlišných obchodních podmínek pro zákazníky z různých zemí a nepřípustnost diskriminace z důvodů souvisejících s platbou. V tomto právním oběžníku se budeme blíže věnovat první z nich, a to problematice přístupu k (on-line) rozhraním elektronického obchodu. Tuto problematiku lze pro lepší orientaci rozdělit na další dvě základní oblasti, a to na zákaz blokování přístupu k on-line rozhraním a na zákaz přesměrování zákazníka bez jeho souhlasu.

Zákaz blokování přístupu k on-line rozhraním

Podle bodu 18 recitálu by neměli obchodníci „použitím technických prostředků ani jiným způsobem bránit zákazníkům na základě jejich státní příslušnosti, místa bydliště nebo místa usazení v získání plného a rovného přístupu k on-line rozhraním , a to i ve formě mobilních aplikací.“ Tato myšlenka je pak normativně vyjádřena v ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení: „Obchodník nesmí technickými prostředky ani jinak blokovat nebo omezovat přístup zákazníka k on-line rozhraní obchodníka z důvodů souvisejících se státní příslušností, místem bydliště nebo místem usazení zákazníka.“

V této souvislosti může vznikat poměrně zajímavá otázka z pohledu praktického, a to, které všechny osoby (uživatele) je nutné považovat pro tyto účely za zákazníka. Definici pojmu zákazník obsahuje ustanovení čl. 2 odst. 13 nařízení: „zákazníkem je spotřebitel, který je státním příslušníkem některého členského státu nebo má místo bydliště v některém členském státě, nebo podnik, který má místo usazení v některém členském státě…“. Z tohoto pohledu je tedy nerozhodné, kde konkrétně se zákazník v okamžiku přístupu k on-line rozhraní nachází (zdali je v rámci EU či mimo EU), a naopak je důležitá okolnost, kdo vlastně je zákazníkem. Informaci o tom, kdo je konkrétním zákazníkem (uživatelem), však nemusí mít obchodník v okamžiku přístupu k on-line rozhraní takovou osobou vůbec k dispozici. Z tohoto se nám tak pro praxi jeví, že nebude možné blokovat přístup žádným uživatelům, tedy včetně těch uživatelů, kteří se prokazatelně nacházejí mimo území EU.

Zákaz diskriminace týkající se přístupu k on-line rozhraním však neznamená, že by měl mít obchodník povinnost uzavřít smlouvu s každým zákazníkem (taková povinnost neexistuje ani v národním kontextu), což výslovně zmiňuje i bod 18 recitálu. Z pohledu praktického, je tedy možné konstatovat, že pokud uživatel přistupuje k on-line rozhraní obchodu kupříkladu z území Portugalska, nelze mu takový přístup odpírat. Nicméně to však neznamená, že by byl obchodník povinen s takovým zákazníkem uzavřít smlouvu či mu dokonce doručovat zboží do Portugalska.

Zákaz přesměrování zákazníka bez jeho souhlasu

V bodu 20 recitálu nařízení je uvedeno, že „někteří obchodníci provozují různé verze svých on-line rozhraní, které jsou zaměřeny na zákazníky z různých členských států. Toto by sice mělo zůstat nadále umožněno, avšak mělo by být zakázáno přesměrování zákazníků z jedné verze on-line rozhraní na jinou verzi bez jejich výslovného souhlasu.

Tato myšlenka je pak promítnuta do ustanovení čl. 3 odst. 2 nařízení, které stanoví, že „obchodník nesmí z důvodů souvisejících se státní příslušností, místem bydliště nebo místem usazení zákazníka provádět přesměrování tohoto zákazníka na verzi on-line rozhraní obchodníka, která se od on-line rozhraní, k němuž se zákazník snažil původně získat přístup, liší svou úpravou, použitím jazyka nebo jinými charakteristikami, které tuto verzi konkretizují pro zákazníky určité státní příslušnosti, místa bydliště nebo místa usazení, pokud zákazník s tímto přesměrováním výslovně předem nesouhlasil.“

Z naší strany tomuto zákazu pro oblast World Wide Web rozumíme následovně. Uživatel (zákazník) prostřednictvím svého prohlížeče vždy směřuje na nějakou konkrétní internetovou adresu (URL) on-line rozhraní obchodníka, a to ať již přímým zadáním této adresy uživatelem či přístupem prostřednictvím hypertextového odkazu. Automatickou změnu (přesměrování) této požadované internetové adresy na jinou cílovou internetovou adresu obchodníkem bychom považovali za „přesměrování zákazníka“ ve smyslu nařízení. Nejpřísnější výklad tohoto ustanovení by tedy byl takový, že zákazníka nelze automaticky (bez jeho souhlasu) přesměrovat z požadované internetové adresy na jakoukoliv jinou internetovou adresu. Nicméně z výše uvedeného legislativního textu nařízení se spíše jeví, že takto široce tento zákaz koncipován být nemá. Automatické přesměrování zákazníka bez jeho souhlasu by mělo být možné, pokud se obsah rozhraní na cílové adrese neliší (od původně požadovaného obsahu) „svou úpravou, použitím jazyka nebo jinými charakteristikami, které tuto verzi konkretizují pro zákazníky určité státní příslušnosti, místa bydliště nebo místa usazení.“ V této souvislosti však nelze zapomínat ustanovení čl. 4 nařízení obsahující zákaz odlišných obchodních podmínek pro zákazníky z různých zemí, kterému se v tomto právním oběžníku blíže nevěnujeme.

Dále pak platí, že „v případě přesměrování s výslovným souhlasem zákazníka musí verze on-line rozhraní obchodníka, k níž se zákazník snažil původně získat přístup, zůstat pro tohoto zákazníka snadno přístupná.“ Praktická realizace splnění této povinnosti nemusí být dle našeho názoru zcela jednoduchá.

Na závěr je možné k tomuto bodu ještě doplnit, že zákaz přesměrování zákazníka bez jeho souhlasu se pak nevztahuje na situace, kdy je takové omezení přístupu nebo přesměrování nezbytné za účelem zajištění splnění právní povinnosti obchodníka.

Josef Aujezdský, advokát

Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 10/2018 určený členům tohoto spolku.