Rozsudek ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Amazon EU Sàrl (C-191/15)

V březnovém právním oběžníku se budeme blíže zabývat rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Amazon EU Sàrl (C-191/15) (dále jen „rozsudek“). Z pohledu podnikání na internetu je rozsudek zajímavý zejména ve dvou oblastech. Za prvé se rozsudek zabývá otázkou informační povinnosti podnikatele ohledně rozhodného práva pro případy uzavírání smluv přes internet se spotřebiteli usazenými v jiném členském státě, než ve kterém se nachází sídlo podnikatele. V tomto ohledu rozsudek navazuje na informace z právního oběžníku č. 10/2009, ve kterém jsme se věnovali otázce, jakým (rozhodným) právem se bude řídit příhraniční závazkový vztah v situaci, kdy český obchodník podnikající na internetu prodá spotřebiteli zboží do zahraničí, resp. do členského státu Evropské unie. Druhou zajímavou otázkou řešenou v rozsudku je problematika rozhodného práva v oblasti zpracování osobních údajů, tedy, která národní regulace v oblasti ochrany osobních údajů se použije, pokud internetový obchodník směřuje své podnikatelské aktivity i na území jiného státu.

I v praxi českých obchodníků se uzavírají smlouvy se spotřebiteli, kteří mají bydliště v členském státě odlišném od země původu podnikatele. Jak se dozvíme z předmětného rozsudku, problém může nastat v situaci, kdy český podnikatel uzavírá smlouvy se zahraničními spotřebiteli a ve svých všeobecných smluvních podmínkách uvede, že rozhodným právem, tj. právem, kterým se budou řídit veškeré závazkové vztahy se zákazníkem, je výlučně právo České republiky. Podnikatel je samozřejmě oprávněn zvolit rozhodné právo, kterým se smlouva se spotřebitelem bude řídit, a to v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (známé jako „Řím I“) . Nicméně se nesmí zapomenout na ustanovení čl. 6. odst. 2 tohoto nařízení, které stanoví, že v důsledku této volby rozhodného práva „nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.“ V souladu s tímto ustanovením tak nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, resp. nesmí mu být poskytnuta nižší úroveň ochrany, než která je mu zaručena kogentními (donucujícími) ustanoveními práva členského státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště.

Předmětný rozsudek pak řeší otázku informování spotřebitele ohledně této otázky, tedy v rámci obchodů se spotřebiteli, kteří mají (obvyklé) bydliště v jiném členském státě, než ve kterém se nachází sídlo nebo provozovna podnikatele. Podle názoru Soudního dvora Evropské unie platí, že podnikatel, který ve všeobecných smluvních podmínkách výslovně stanoví, že se na vztah se spotřebitelem uplatní pouze jím zvolené rozhodné právo „uvádí spotřebitele v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že se na smlouvu použije pouze právo tohoto členského státu, aniž by spotřebitele informoval, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I vztahuje ochrana, kterou mu zajišťují imperativní ustanovení práva, které by bylo rozhodné v případě neexistence tohoto ujednání.“ To znamená, že pokud má český internetový obchodník v úmyslu prodávat zboží kupříkladu polským spotřebitelům, měl by splnit informační povinnost v tom smyslu, že kromě zvolného rozhodného práva českého se na práva a povinnosti stran budou aplikovat také ta ustanovení polského práva, které spotřebiteli dávají vyšší míru ochrany, než mu dávají ustanovení práva českého.

Jak bylo zmiňováno výše, Soudní dvůr Evropské unie se v rozsudku zabýval také problematikou rozhodného práva v oblasti zpracování osobních údajů. Rozsudek uvádí, že „zpracování osobních údajů prováděné podnikem elektronického obchodu se řídí právem členského státu, na který tento podnik zaměřuje svou činnost, pokud se prokáže, že tento podnik zpracovává dotyčné údaje v rámci činností provozovny nacházející se v tomto členském státě.“ Pokud se na území jiného členského státu EU nachází provozovna (výdejna) podnikatele se sídlem v České republice, a prokáže-li se, že podnikatel zpracovává osobní údaje také v rámci činnosti této provozovny, rozhodným právem je právo členského státu, na něž český podnikatel zaměřuje svoji činnost, a nikoli české právo. Tedy český podnikatel musí vyhovět také požadavkům regulace takového členského státu.

Lucie Šedivá

Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 3/2017 určený členům tohoto spolku.

05.12.2018
autor: Lucie Šedivá