V nedávné době byl publikován zajímavý rozsudek Soudního dvora EU ve věci Tiketa (C-536/20) , kterému věnujeme tento právní oběžník. V rámci tohoto rozsudku byly řešeny předběžné otázky položené Nejvyšším soudem Litvy ohledně výkladu některých ustanovení směrnice o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“). Z pohledu internetových obchodníků jsou zajímavé zejména ty závěry, ke kterým soud došel v souvislosti s informačními povinnostmi obchodníků vůči spotřebitelům.
Za prvé, soud v rámci výroku rozsudku potvrdil, že předsmluvní informace, které je obchodník povinen spotřebiteli poskytnout před uzavřením smlouvy (prostřednictvím internetu) podle čl. 6 odst. 1 směrnice, mohou být zahrnuty i v obchodních podmínkách obchodníka umístěných na webových stránkách. Pro připomenutí uvádíme, že se jedná o informační povinnosti podnikatele, kterou jsou v rámci českého práva promítnuty zejména do ustanovení § 1811 odst. 2, § 1820 odst. 1 a § 1826 odst. 1 občanského zákoníku (jedná se rozsáhlý výčet nejrůznějších informací, které je potřeba spotřebiteli sdělit před uzavřením smlouvy). V tomto ohledu tedy SDEU do značené míry validoval obvyklou praxi v České republice a názory APEK na tuto problematiku.
Výše uvedené platí pouze za předpokladu, že spotřebitel byl „seznámen s těmito informacemi jasně a srozumitelně“. V této souvislosti je vhodné také zmínit, že soud při činění tohoto závěru vycházel ze skutečnosti, že obchodní podmínky byly spotřebitelem skutečně odsouhlaseny prostřednictvím zaškrtnutí tzv. check-boxu.
Taktéž bylo konstatováno, že tento způsob plnění informační povinností nic nemění na skutečnosti, že předsmluvní informace se stávají součástí smlouvy se spotřebitelem ve smyslu čl. 6 odst. 5 směrnice a „bez výslovného souhlasu smluvních stran je nelze měnit“. Zmiňujeme, že tento požadavek vyplývající ze směrnice je nikoliv zcela přesně zapracován v ustanovení § 1822 odst. 1 občanského zákoníku. V souvislosti s plánovanou novelizací občanského zákoníku se však očekává náprava této situace.
V neposlední řadě pak soud uvedl, že splnění informačních povinností obchodníkem tímto způsobem se nijak nedotýká práva spotřebitele, aby mu předsmluvní informace byly poskytnuty následně na trvalém nosiči, a to „v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy uzavírané na dálku, a nejpozději v okamžiku dodání zboží nebo před tím, než začne plnění služby.“ (čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 7 směrnice). I tato ustanovení směrnice nejsou v České republice v současné době správně provedena. § 1822 odst. 2 občanského zákoníku totiž pouze stanoví, že „podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení“, což v našem případě smluv uzavíraných prostřednictvím internetu nedává příliš smysl.
Je tedy možné na závěr shrnout, že podle názoru SDEU je rozsáhlé předsmluvní informační povinnosti obchodníka vůči spotřebiteli možné plnit prostřednictvím obchodních podmínek umístěných na webových stránkách, a to za předpokladu, že jsou tyto informace jasné a srozumitelné a že takové obchodní podmínky jsou odsouhlaseny spotřebitelem prostřednictvím check-boxu. Tímto není dotčena povinnost obchodníka v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy (nejpozději však v okamžiku dodání zboží) poskytnout předmětné informace spotřebiteli také na trvalém nosiči (kupříkladu zaslat je elektronickou poštou či je přibalit vytištěné ke zboží apod.).
Josef Aujezdský
Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 02/2022 určený členům tohoto spolku.