Doručování zboží - přechod nebezpečí škody na věci (vztahy se spotřebiteli)

V minulém právním oběžníku jsme se věnovali otázce možnosti upravit smluvně povinnosti spojené s přebíráním zboží spotřebitelem od dopravce. Tímto bychom se na téma pokusili navázat problematikou přechodu nebezpečí škody na věci, která je s tímto tématem úzce provázána.

Problematika přechodu nebezpečí škody na věci při koupi movitých věcí je obecně upravena v ustanovení § 2121 a násl. občanského zákoníku. Ačkoli občanský zákoník pojem nebezpečí škody na věci užívá, nikterak jej nedefinuje. Pod pojmem nebezpečí škody na věci je třeba chápat rizika důsledků spojených se ztrátou, zničením, poškozením či jakýmkoli znehodnocením věci. Obecně platí, že nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího převzetím věci, případně nastane-li jiná skutečnost, která převzetí nahrazuje.

Dle ustanovení § 2087 občanského zákoníku má prodávající povinnost odevzdat zboží kupujícímu. Od odevzdání zboží je však v právním smyslu nutné rozlišovat tzv. odeslání zboží, které specifikuje případy, kdy má prodávající předat zboží dopravci a tak zboží odeslat kupujícímu.

V případě, že dochází k odeslání věci kupujícímu, použije se dle našeho názoru ustanovení § 2090 odst. 2 občanského zákoníku, které provádí čl. 20 směrnice o právech spotřebitelů a které vylučuje aplikaci ustanovení § 2090 odst. 1 občanského zákoníku na spotřebitelské vztahy. V ustanovení § 2090 odst. 1 občanského zákoníku zákonodárce obecně stanovil, že má-li prodávající věc odeslat, odevzdá věc kupujícímu předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího a umožní kupujícímu uplatnit práva z přepravní smlouvy vůči dopravci. Jak bylo uvedeno výše, toto ustanovení by se však na vztahy se spotřebiteli nemělo použít, a to s výjimkou těch případů, kdy spotřebitel jakožto kupující určil dopravce, aniž by mu byl takový dopravce prodávajícím. V případě kupujícího spotřebitele by měla platit speciální úprava, která stanoví podmínky odevzdání věci spotřebiteli. Konkrétně máme na mysli ustanovení § 2159 občanského zákoníku, které stanoví, že k převzetí věci kupujícím (odevzdání prodávajícím) dochází v momentě dodání, kdy přechází také vlastnické právo k předmětu koupě.

V této souvislosti je vhodné poukázat také na existenci ustanovení § 2123 občanského zákoníku. To upravuje situaci, kdy dochází k odeslání zboží a přepravě zboží ke kupujícímu, přičemž je stanoveno, že nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího předáním věci dopravci v tomto místě, a nebylo-li místo smluveno, předáním prvnímu dopravci pro přepravu do místa určení. Podle našeho názoru není možné toto ustanovení aplikovat na spotřebitelské vztahy, neboť spotřebitel by nesl nebezpečí škody na věci již ve chvíli, kdy by věc neměl fyzicky u sebe (ve své moci), ani by nebyl jejím vlastníkem. V této souvislosti je možné vzpomenout evropskou právní úpravu, kdy v rámci směrnice o právech spotřebitelů je výslovně uvedeno, že riziko poškození nebo ztráty zboží přechází na spotřebitele (v případě smluv, kdy obchodník odesílá zboží spotřebiteli), až v okamžiku, kdy on sám nebo třetí osoba odlišná od dopravce, určená spotřebitelem, získá zboží do fyzického držení. Dle našeho názoru je tak aplikace Vámi zmiňovaného ustanovení § 2123 občanského zákoníku na spotřebitelské vztahy možná pouze ve zmiňovaném, spíše hypotetickém, případě, kdy si dopravce zvolí kupující spotřebitel (bez spolupráce s prodávajícím) a zboží bude odesíláno na jím určené místo.

Závěrem je tedy možné konstatovat, že s ohledem na výše uvedené máme za to, že nebezpečí škody na věci přechází na spotřebitele až okamžikem převzetí věci od dopravce.

Lukáš Barnet

Advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský
www.e-Advokacie.cz – on-line právní poradenství

Tento text byl advokátní kanceláří Mašek, Kočí, Aujezdský původně vyhotoven ve spolupráci se spolkem Asociace pro elektronickou komerci (APEK) jako právní oběžník č. 08/2018 určený členům tohoto spolku.

06.06.2020